Lidský život je skutečný fenomén. Považte, že je přinejmenším obdivuhodné, že právě narozené miminko, co je naprosto závislé na své matce, neumí chodit ani mluvit, že z něj za jistý čas vyroste vysokoškolský profesor nebo olympijská vítězka v plavání. Umět plavat je jednou ze základních dovedností, s nimiž se seznamují děti formou výuky v povinném školním kurzu, některé děti se naučí plavat dříve a plavecký kurz je pro ně spíše formální záležitost, ovšem jsou i děcka, co se na kurzu plavat v podstatě nenaučí. Uplavou sotva deset metrů podivným stylem a pokud na sobě nezapracují v průběhu života, mohou si tento problém s sebou nést v dospělém věku až do svého stáří.
Skutečně tomu tak je, povinné školní kurzy už jen tím, že jsou povinné, mohou znamenat pro mnoho dětí spíše trauma, než radost z pohybu, ne každé dítě je společenský typ, a právě spíše uzavření a samotářští jedinci vyžadují individuální přístup. Tento zlozvyk pořádat hromadné kurzy byl převzat z doby socialismu, kdy byla kolektivizace a sdružování osob takříkajíc vynucenou povinností, a respekt k lidské individualitě se tam vytrácel. Být sám sebou tedy nutně neznamená sdružování v kolektivu, mnoho lidí žije osamoceně a vyhovuje jim to, necítí se být odstrčeni. Rádi dělají věci po svém a to se týká i plavání.
Vyžadují individuální přístup od trenéra plavání v Praze a potřebují mít své tempo. Zejména těmto lidem jsou plavecké kurzy určeny a paradoxně ten, kdo se jako dítě nenaučil pořádně plavat a byl považován za outsidera, může jednou stanout na stupních vítězů v olympijském klání. Nikde není psáno, že právě vy máte osudem dáno, že plavat nikdy nebudete umět, vždy je ve hře lidská svobodná vůle, a kdo chce, plavat se naučí. Dokonce i lidé handicapovaní umí plavat, a chcete-li pár příkladů ze života, vzpomeňte si na paralympiádu, kde lidé dosahují neuvěřitelných sportovních úspěchů.